Proč fotografuji?

Takto jsem si otázku nikdy nepoložil, protože jsem to považoval za poslání. Když člověk má dar malovat, tak maluje a po důvodech se málokdy ptá; když se neprosadí, tak je později zapomenut, a když se prosadí (ať už kvalitou nebo marketingově), tak teprve po příčinách začnou pátrat kunsthistorikové, aby našli co nejbizarnější vysvětlení i originální souvislosti.
Takže pátrat po důvodech by nebylo snadné, zato co fotografuji, se mi zdá být jasné.

Když teď pominu barevnou fotografii, o které se domnívám, že je samostatným oborem, tak fotím především lidi v jejich přirozeném prostředí, pokud možno bez přípravy a podle Henri Cartier-Bressona bez zasahování do děje. Fotografie má tu úžasnou vlastnost, že je pravdivá, a krom toho méně úžasnou – totiž prchavost okamžiku. Když se podaří správně zachytit onen prchavý okamžik a všechno zapadne dohromady, může vzniknout dobrá fotografie, a to mi na fotografování připadá úžasné. Někdy člověk uvidí onen prchavý okamžik a jenom ho založí do paměti (tyto latentní fotografie jsou ty nejlepší, i když musíte být aspoň všímaví, abyste ho vůbec postřehli), jindy zase jste připraven, ale všechno nedopadne, jak má, a jenom zřídkakdy všechno zapadne.Lidi se snažím fotit vždycky tak, abych se nedotkl lidské důstojnosti a integrity člověka, ale s jistým odstupem a snad i nadhledem na to lidské hemžení na tomto světě. Z tohoto úhlu pohledu pak mohou vznikat fotografie s humorem nebo aspoň s příběhem, s možností domýšlení tohoto příběhu a snad i provokující k zamyšlení. Není snadné to přesně vyjádřit. Krom toho je hranice mezi fotkou dobrou, banální a špatnou velmi úzká a není vůbec snadné se udržet na té správné straně.